prolog: 2.část

22. prosince 2008 v 20:18 | Shira

Druhý prolog s pohledu druhé hlavní postavy, Toma Raddlea.

Slouží k seznámení s jeho charakterem v této povídce. Doufám, že to bude působit alespoň trochu věrohodně.

Opět příjemný počtení.

Shira
Ps: A předem díky za komenty:-)
PPs: Tohle vůbec není nátlak;-))
PPPs: je tam jistá scénka, která se vyskytuje i v HP, ale já si nepamatuju do podrobna, co všechno tam bylo.
PPPPs: a jedna z mála věcí, co si z té scénky pamatuji se mi tam nehodila, tak jsem ji smazala
PPPPPs: srozumitelné, což?:-PP



Sirotčinec.

Místo, který jsem ze srdce nenáviděl, ale přesto jsem v něm musel žít. Musel jsem tam být zavřenej a čekat. Jen čekat až dospěju a budu moct konečně vypadnout.

Párkrát mě napadlo, že bych ho mohl na rozloučenou podpálit, pak jsem si ale řekl 'proč?'. Přece nepřipravím ostatní "chudáčky sirotky" o možnost si tu pobýt. Navíc, kdo by se s tím otravoval.

Tak jsem se spokojil pouze s tím, že jsem sem tam vystrašil nějakýho toho usmrkance. Ze začátku mě to celkem bavilo, jenže každá sranda jednou omrzí a s touhle to nebylo jinak. Škoda. Musel jsem si najít něco jinýho. Začal jsem číst. Všelijaký bichle, co mi poskytla naše ne příliš
rozmanitá knihovna. Brzy jsem toho ale nechal. Opravdu mě ze srdce nezajímal srdceryvný příběh Romea a Julie nebo toho dánského magora. Nenašel jsem zalíbení v žádných knihách. Připadaly mi všechny ubohé, bez pointy. Nechápal jsem, proč každý druhý autor psal o lásce. Vždyť to přece byla jen směsice bezduchých k ničemunevedoucích žvástů.

Den co den mě užíral čím dál větší odpor ke všemu okolo mě. Prašivá bezcená knihovna, prašivý pitomý slepice, co si hrály na naše vychovatelky a bůhví co ještě, prašiví fakani, se kterejma jsem musel trávit většinu svýho času. Prašivej svět plnej obyčejnejch tuctovej lidí! A nejhorší na tom všem bylo, že já patřil mezi ně. Mezi všechnu tu špínu a spodinu.

A s tím jsem se měl smířit?Já?!

Chtěl jsem to změnit, zoufale moc. Nedokázal jsem si nikdy připustit, že bych byl stejný jako ta lůza, mezi niž jsem žil po celých dlouhých jedenáct let.

Avšak všechny dny nebyly zcela zaplněné chmurnými vidinami mé nepříliš jasné budoucnosti. Shruba od mých čtyř se mi začaly stávat podivné věcy; většinou k tomu docházelo, když jsem se rozčílil. Například jednou, zase mě vytočil jeden můj spolubydlící a já opět začínal cítit ten podivný spalující žár v útrobách. Procházel mi postupně celým tělem až po konečky prstů roznášen mou krví, která mi pro tuto chvíli připadala spíš jako žhavá láva než krev. Narážela mi do stěn žil, srdce mi zběsile tlouklo a ten primitivní špinavý idiot stál přede mnou a přiblble se culil.

Nacházeli jsme se zrovna v "klubovně" - alespoň tak téhle díře říkali všichni okolo mě. Kromě nás dvou tam postávalo ještě pár všetečných škodolibých čumilů a nad našimi hlavami poblikávaly zkomírající žárovky v lustru...

Už nevím, co jsem mu chtěl vlastně udělat, pamatuju si pouze, že zničehonic všechny ty žárovky praskly a lustr spadl. Málem toho kluka zabil. Ostatní fakani okamžitě začali ječet a panikařit, protože v té náhle tmě neviděli ani na krok, a proto do sebe zmateně naráželi a jejich křik se postupně stupňoval. Někteří, lépe řečeno většina z nich nakonec začali bulet. Lezlo mi to na nervy, vždycky mi pláč vadil. Považoval jsem ho za výsadu slabochů, ale teď mi to nepřišlo důležite ve srovnání s poznáním, k němuž jsem tehdy došel.

Byl jsem totiž skálopevně přesvědčen, že jsem to způsobil já. To můj vztek způsobil, že všechny ty žárovky, všechny najednou praskly. Nebylo možné, aby to byla náhoda - přece jen tak zničehonic nepraskne šest žárovek! Tehdy jsemo tom takhle sice nesmýšlel, ani jsem nemohl, neměl jsem příliš rozumu, i tak jsem ale věděl, že jsem to způsobil já. Prostě jsem to...cítil.

Ostatní děcka si to myslely taky, ještě dlouho po tom incidentu běhaly za vychovatelkama a snažily se je o tom přesvědčit. Ty to braly celkem s nadhledem, věděly, že nejsem příliš oblíbený, a že patrně proto jsem z "nešťastné souhry okolností v klubovně" neprávem obviňován.

Nevadilo mi to, pouze jsem získal větší respekt a něteří mě dokonce obcházeli s posvátnou hrůzou. Nejspíš mě měli za něco jako malého ďábla.

Shrnuto, podtrženo, jsem z toho vytěžil respekt a - na tom mi záleželo mnohem víc - malilinkatou naději, že přeci jen vyčnívám z řady těch usmolených usmrkanců a jejich chudých naivích vychovatelek.

~~~

Následovalo sedm let z nichž mám smíšené pocity - chvílemi jsem prožíval svoje "malé velké" triumfy, jindy jsem měl zas pocit, že se z tý bídy snad nikdy nevyhrabu.

Tohle všechno ovšem hravě smazal a předčil jeden jediný, den, jedno zdánlivě chmurné a deštivé odpoledne mých jedenáctých narozenin.

Jedna z vychovatelek mi opět sdělila, že budu mít návštěvu. Zase nějaký z těch pitomců, co si mě chtějí vzít do péče, napadlo mě, však já ho z toho vyléčím, ušklíbl jsem se sám pro sebe.

Jenže jsem se mýlil. Poprvé ve svém životě jsem neměl pravdu. Vykolejilo mě to dokonce tak, že jsem zapomněl na svou velice důležitou zásadu - nikdy nedát najevo před ostatními svoje skutečné emoce.

A to jsem tehdy nedokázal...

Pamatuji se přesně, co jsem dělal, když jsem ho poprvé spatřil - seděl jsem na posteli a znuděně pozoroval okolní svět přes malé oprýskané okno zcela ztracen ve svých myšlenkách.

"Dobré odpoledne, Tome." ozval se příjemný hlas. Čišela z něj dobrota, zvědvost, ale taky něco jiného, něco, co jsem nedokázal identifikovat. Prudce jsem se otočil a naprosto nepřipraven jsem se střetl s intenzivním pohledem dvou pomněnkově modrých očí, které na mě zvědavě koukaly zkrze půlměsícové brýle. Měl jsem pocit, jako by mě snad ten chlapík rentgenoval a já zcela zmaten uhl pohledem ke svým levným ošoupaným teniskám.

"No, zřejmě se tvé odpovědi nedočkám." odkašlal si stařík a já k němu opět neochotně zvedl oči. Teprve teď jsem si všiml jeho vysoké štíhlé postavy, tmavofialového hábitu a špičatých bot téže barvy s přezkami. Znovu jsem si prohlédl jeho obličej a napadlo mě, že tomuhle člověku musel někdo v mládí přerazit nos. Byl hodnej. Cítil jsem to z něho a když ke mně nepatrně přistoupil, vyskočil jsem na nohy a ucouvl, jako bych se bál, že mě svou laskavostí může nakazit. Pro jistotu jsem se na něj ještě pěkně nepříjemně zamračil.

"Nejsem tu proto, abych tě trestal za tvoje...nazvěme to...slabé chvilky." při těch slovech mu nepatrně zacukalo v koutcích, hned však zase zvážněl.

"Přišel jsem hlavně proto, abych ti předal tohle."vysvětlil, když jedinou mou odpovědí zůstával podmračený nepřístupný výraz. Podal mi zažloutlou obálku, na níž bylo cosi napsáno tmavě zeleným inkoustem a se zdvořilým "směl bych se posadit" si sedl na mou rozvrzanou postel, zatímco já napůl nedůtklivě a napůl vzrušeně roztrhl obálku a dal se do čtení...

Nepochyboval jsem o tom, že mě stařík bedlivě pozoruje, ovšem v tu chvíli mi to bylo jedno. To, co jsem se dozvěděl ze slov psaných oním tmavě zeleným inkoustem mě dokonale uchvátilo, a když jsem konečně dočetl a pohlédl na svého společníka, zcela jsem zapomněl na svou původní nevraživost, popravdě jsem se neovládl.

"Takže já jsem čaroděj..."vydechl jsem vzrušeně a roztržitě si pohrával s dopisem. "Vždycky jsem to věděl. Věděl jsem, že nejsem stejný jako ti všichni okolo mě." ani jsem se nesnažil zakrýt svůj značný odpor. K čemu taky? Byl jsem kouzelník. Něco víc! Najednou se mlha, kterou jsem vždycky viděl ve své budoucnosti rozplynula a já věděl, že něčeho dosáhnu, a že už nikdy nedovolím, abych byl taková nula, jako tam, v siotčinci. Možná obávaná, možná s respektem, ale stále nula. Kdežto v kouzelnické škole jsem to mohl nebo spíš musel změnit.

V očích se mi zračil obrosvský zájem hraničící s fanatismem.

"Ukažte to." houkl jsem na staříka. Ten překvapen mým tónem a nenadálým zájmem zbystřil.

"Co ti mám ukázat?" zeptal se nechápavě, sice jsem podvědomě tušil jeho záměr pobídnout mě ke slunějšímu chování, avšak kašlal jsem na to. Chtěl jsem pouze vidět nějaké kouzlo, jakékoliv.

"Kouzlo." upřesnil jsem. "ukažte mi nějaké kouzlo." neochotně jsem se přinutil ke slušnějšímu tónu. Stařík se rozhodl ocenit mou snahu.

"Ale ovšem." souhlasil, zašmátral ve vnitřní kapse svého fialového hábitu a vytáhl...

klacek.

Obyčejný dřevěný klacek. Napadlo mě, že to snad bude kouzelnická hůlka. Taková, o terých jsem doposud slyšel jen v pohádkách. Stařík klacíkem mrštně švihl, a to tak rychle, že jsem sotva postřehl, jak jím míří na skříň, která v příští chvíli vzplanula. Ohromen a vyděšen zároveň jsem vyjekl a uskočil co nejdál od hořící skříně, a než jsem se nadál, kouzelník opět mávl svou hůlkou a plameny zmizely stejně rychle jako se objevily.

"Páni," vydechl jsem. "Tohle budu taky umět." nebyla to otázka, věděl jsem to.

"O tom nepochybuji." souhlasil stařík. "Ale teď by ses měl soustředit na něco jiného. Je sousta věcí, keteré musíš zařídit, než nastoupíš do Bradavic. Musíš si nakoupit pomůcky, a jelikož jsi neměl dodnes sebemenší ponětí, že existuje nějaký kouzelnický svět, jsi oproti ostatním...dalo by se říct v nevýhodě. Proto jestli ti to nebude vadit, doprovodím tě."

"Dokážu se o sebe postarat sám." prohlásil jsem hrdě a pak mi něco došlo. "Ale jak si mám nakoupit školní pomůcky, nemám žádné peníze!" vyhrkl jsem rozhořčeně.

"S tím si nědělej starosti, pro takové případy, jako je ten tvůj jsme zřídili školní fond. Dostaneš částku, která ti postačí na koupi všech pomůcek."

Pro takové případy, jako je ten tvůj. Přeříkával jsem si v duchu jeho slova. Jako bych byl něco míň, a při tom nejsem. Jsem přece kouzelník. Můj hněv dokázal popraskat žárovky, rozbíjet sklenice, vyhodit pojistky! Stojím přece za víc!

Vzdorovitě jsem se na bělovlasého kouzelníka podíval.

"Řekněte mi kde si všechny ty věci seženu, jak se dostanu do Bradavic a dejte mi peníze. Zbytek zvládnu sám." prohlásil jsem rozhodně.

"Není to vůbec jednoduché." opáčil můj návštěvník.

"Zvládnu to." zopakoval jsem.

"No jak myslíš." pokrčil rameny, opět sáhl do jedné z vnitřních kapes svého hábitu a tentokrát z ní vytáhl jakýsi váček. Nepochyboval jsem, že jsou v něm peníze. Zvědavě jsem si ho vzal a se zaujetím si prohlížel mince uvnitř. Vůbec to nebyly obyčejné libry, vlastně jsem rozeznal jen tři druhy - zlaté, stříbrné a bronzové.

"Galeony, srpce a svrčky." odpověděl stařec na moji nevyslovenou otázku a poté, co mi vysvětlil všechno, co považoval za potřebné, z jeho vyprávění jsem se například dozvěděl, že všechny pomucky seženu na Příčné ulici, se zvedl k odchodu a zamířil ke dveřím, s rukou na klice se však ještě zastavil a otočil se ke mně.

"Jsem to ale nezdvořilý ani jsem se nepředstavil, jmenuji se Albus Brumbál." a s těmito slovy odešel.

Albus Brumbál na mě i proti mé vůli toho opoledne udělal dojem a já věděl, že se toho pocitu zbavím, jedině, když budu lepší než on.

A já musel být lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama