prolog: 1.část

9. prosince 2008 v 20:24 | Shira

Opět klasický prolog; úvod do děje, seznámení s postavami atd.

Narozdíl od So Far, tahle povídka bude psána ich-formou, střídavě z pohledů dvou hlavních postav. Nikdy jsem nic podobného nezkoušela, takže jsem celkem zvědavá, jak tenhle můj pokus dopadne.
Komenty přirozeně potěší.

Bavte se(v rámci možností:-))




Měla jsem šťastné dětství. Opravdu.

Znám jen málo dětí, které by jejich rodiče milovali tak jako mě. Zařídili mi útulný domov plný lásky a pochopení. Dokud to šlo, chránili mě před tím "zlým světem" a drželi mě od něj co možná nejdál. Nikdy jsem neměla chůvu na hlídání, nikdy mě nenechávali samotnou. Než jsem začala chodit do školky, matka se mnou byla čtyřiadvacet hodin denně. Když se na to spěšně dívám, obdivuji ji, že nezešílela. Já bych to totiž nevydržela. Já ne.

Jenže ačkoliv se oba snažili ze všech sil být těmi nejlepšími rodiči, na něco zapomněli. Zapomněli, že jen dobrá výchova a láska nestačí. Zapomněli, že mě nebudou moci chránit věčně. Neměla jsem jim to za zlé. Ani jsem to nedokázala. Vždyť když jsem já přišla na svět bylo mojí matce necelých sedmnáct let a mému otci devatenáct. Na rodičovství nebyli vůbec připraveni. Chodili spolu sotva čtvrt roku a najednou "hups" a máma byla těhotná. Myslím, že moje babička s dědou z otcovy strany se s tím nikdy nesmířili. Odmítli novopečeným rodičům jakkoliv pomoct, ba co víc, svého syna vydědili. Matka pocházela ze sirotčince, což moje drahé prarodiče popuzovalo ještě víc, mluvili o ní jako couře, štětce, která pošpinila jejich modrou krev a z jejich syna udělala krvezrádce.

A i přes tuhle nepřízeň osudu, matčinu nedokončenou školu a tátův ne zrovna vysoký plat mi vytvořili domov, na který nikdy nezapomenu.

Bydleli jsme kousek od Londýna v zapadlé vísce, jíž jste jen stěží našli i na té nejpodrobnější mapě. Žilo tu všehovšudy nanejvýš padesát obyvatel, z toho víc než polovině táhlo na sedmndesát. Nevadilo mi to. Nikdy. Mnozí náctiletí by z tohohle zapadákova takříkajíc pošli, ale mi to nevadilo, ani v pozdějších letech ne. Dokázala jsem se zabavit jinak.

Ke štěstí mi bohatě postačila jakákoliv kniha. S chutí jsem se začetla do příběhů, jež nahánějí husí kůží, dobrodružných či historických románů, učebnic.

Již odmalička jsem dychtila po poznání. Číst jsem se naučila snad dřív než mluvit, a to možná doslova. Nebyla jsem z těch, co neustále něco žvatlali. Já měla svůj svět. Svět knih. Svou první knihu jsem přečetla ve čtyřech. No knihu...bylo to vlastně leporelo, jedna z těch sponzorských upomínek, které občas podnikatelé rozdávali, aby udělali reklamu svojí firmě. Taková obyčejná nudná četba, dost mizerně zpracovaná a na můj vkus navíc trapná. Nicméně odstartovala novou éru mého života - éru knih.

Než jsem se naučila číst. Nic moc mě nebavilo. Jen jsem někde mlčky poposedávala a zaobírala se těmi obvyklými dětskými starostmi. Pamatuji se, že jsem tím našim dělala celkem velké starosti, ale já nedokázala být jiná ani jsem nechtěla. Nebavilo mě hrát si na písku s ostatními dětmi, nebavily mě obvyklé dětské hry. A pak za mnou matka zase jednou přišla a s tou obvyklou něhou a láskou se na mne podívala.

"Co s tebou mám dělat?" ptala se usouženě, zatímco já její pohled opětovala s očima rozevřenýma dokořán, aby mi náhodou něco neuniklo.

"Chceš, abych ti zase něco přečetla? zeptala se vlídně. Horlivě jsem přikývla. Pousmála se mému náhlemu nadšení.

"Anebo počkej..." přimhouřila oči tak, ja to vždycky dělávala, když nad něčím přemýšlela. "Co kdybych tě číst naučila? Chtěla bys to zkusit?"

A co já na to? Samozřejmě, že jsem souhlasila všemi deseti.

Hned ten večer jsem dokázala přečíst první jednoduchá slova, do týdne věty a primitivní souvětí a do měsíce jsem už přečetla ono leporelo, tak hrozně provedené.

Toť první velká změna v mém životě. Od té doby, co jsem se naučila číst, jen tak mimochodem, dětské pohádky a jiné nesmysly jsem přeskočila, se rozplynuly veškeré obavy mých rodičů, že se mnou něco není v pořádku. Žádné mentální postižení ani nic podobného, správná odpověď vlastně byla mnohem jednoduší, a o to neuvěřitelnější, byla jsem prostě nadaná.

Matka s otcem se dmuli pýchou, jaké chytré dítě se jim narodilo. Vkládali do mě velké naděje, věřili, že mám šanci na lepší život, než jaký vedli oni.

První problémy ovšem nastali už ve školce - opět se totiž projevila moje neochota navazovat jakékoliv kontakty ať už s vrstevníky nebo s vychovatelkami. Všichni matce říkali, ať mě vezme k dětskému psychologovi. Matka mě ale nedala. Bránila mě jako lvice a nehodlala připustit, aby ze mě někdo dělal nevyrovnaného blázna. Byla jsem přece její malá geniální holčička!

Kvůli tomu jsem měnila mateřské školky skoro jako ponožky, sama ani nevím, kolik jich vlastně bylo. Neřešila jsem to. Budova jako budova, lidi jako lidi. Hlavně, že mám co číst.

Ostatní děti si ze mě kvůli toho střílely. Jen jednou se mi podařilo usnout nad knihou a už jsem se probudila s pomalovaným obličejem a počmáranou knihou. Obličej bych přežila, ostatně to se přece dá smýt, ale na knihy mi nikdo šáhnout nesměl.

Však to taky udělali jenom jednou.

Když jsem to tehdy zjistila, dostala jsem ohromný vztek a vpadla jsem jako uragán na dívčí záchodky, kam se moji vrstevníci s oblibou schovávali a prováděli tam nejrůznější hlouposti.

Jakmile postřehli, že jsem je vyrušila, okamžitě přestali mluvit a jen se na mě pohrdlivě podívali. Člověk by nevěřil, jak umí být i tak malé děti zlé. Já se ale nedala. V ruce jsem držela svou poničenou knížku a zlostně, téměř fanaticky na ně zírala.

"Co čumíš?!" prskla na mě odvážnější dívka. Dlouhé zrzaté vlasy jí spadaly až pod lopatky a přerostlá ofina jí zas bránila ve výhledu.

"..."

"Umíš snad mluvit?!" navážela se do mě dál. Ostatní jí podpořili škodolibým smíchem. Jako by to snad byl nějaký vtip.

"Kdo..." zamračila jsem se výhružně.

"Nám strach nenaženeš." těď se slova ujal baculatý chlapec se slámově žlutými vlasy. Mlčky jsem na něj ukázala prstem.

"Sklapni." přikázala jsem mu, on se tomu však jen uchechtl a já po něm vší silou mrskla svou knihou. Nečekal to, takže nestačil uhnout a hřbet knížky ho zasáhl přímo do nosu. V tu ránu mu spustily moldánky a z nosu červená. Někteří si mě znechuceně změřili pohledem, někdo běžel žalovat za paní učitelkou. Nezajímalo mě to. Důležité pro mě bylo, že teď jsem to byla já, kdo měl navrh. A ten pocit se mi náramně líbil.

Ve škole jsem si nevedla o nic líp. Tedy ne, že bych se špatně učila, to ne. Známky jsem měla výborné. Ale stejně jako ve školce, i ve škole jsem si se svými spolužáky nesedla. Přišli mi všichni pitomí a ubozí, jak marnili čas o přestávkách bezduchým tlacháním a vzájemným pošťuchováním.

I zde učitelky navrhovaly školního psychologa a i v tomto případě matka razantně zamítla. Spěšně musím říct, že jsem jí za to vděčná, nebýt jí a její důvěry, bůhví, jak bych dopadla.

Tak nějak uběhlo prvních jedenáct let mého života, teprve až potom nastala dalšíí změna, dalo by se říct přímo zvrat.

To odpoledne nikdy nezapomenu. Seděla jsem s rodiči na verandě našeho malinkého domečku zahloubaná do "Dějin komunismu". Naprosto jsem ztratila pojem o čase, jako vždy při čtení, i tentokrát jsem absolutně nevnímala okolní svět. Neměl pro mě nijak velký význam. A pak se to stalo:

matčin vyplašený výkřik, zvuk něčeho skleněného tříštícího se o zem.

Polekaně jsem zvedla oči od knihy a takříkajíc mi spadla čelist.

Matce přistála v klíně velká sova pálená, v zobáku třímala jakousi zažloutlou obálku. Matka s otcem si vyměnili všeříkající pohledy - očividně čekali, že je jednou nějaká sova s dopisem navštíví a zjevně se toho obávali. Nic z toho mi nedávalo smysl.

Sova. Sova. Sova a ve dne?!!

Zahodila jsem Dějiny komunismu do trávy a běžela k matce. Ta mezitím převzala od sovy neznámou obálku a sova hned na to odletěla.

V hlavě se mi vyrojily tisíce otázek. Jedna přes druhou vyplouvaly na povrch mé zmatené mysli a já nevěděla, na kterou se zeptat první, a tak ze mě vypadlo, ne zrovna inteligetně:

"Co-co to bylo?"

"Myslím, že bychom ti měli něco říct." řekl namísto odpovědi otec, čelo zbrázděné vráskami od nověvzniklých starostí. Zamračila jsem se.

"Na, přečti si to." podávala mi matka obálku. " Je to pro tebe."

Nezmohla jsem se na jediné slovo. Jen jsem tupě zírala a jako v mrákotách jsem se si obálku od matky vzala. Stálo na ní:



slečna Sonnia Reitmannová, Vale Road 33, Winch Hill



Byl adresovaný mně! Poprvé v životě mi někdo poslal dopis. Nevěděla jsem, zda mám mít radost nebo ne. Roztrhla jsem obálku a dala se do čtení. S každou větou, s každým dalším slovem se mi začaly slívat všechny informace víc a víc dohromady. Stálo tam něco jako...

"Gratulujeme Vám, byla jste přijata na školu čar a kouzel v Bradavících a počínaje 1. září počítáme, že započnete studium."
To musí být nějaký kanadský žert. Blesklo mi okamžitě hlavou. Ale proč se v tom případě rodiče tváří tak úzkostlivě a ztrápeně? - No jasně! Jedou v tom taky. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv pochopení.

"Dobrý vtip. Sice ne moc vtipný, ale dobrý. Fakt jste mě vyděsili. Ta sova je cvičená?" vychrlila jsem na ně s úsměvem.

Jenže místo toho, aby se otec s matkou začali smát, jen se ještě víc zakabonili.

"Poslyš Sonio, to není žádný žert." promluvila matka nakonec velice opatrně a vážně. Já ji ovšem stále nemohla uvěřit. Já a kouzla? Vyloučeno. Kouzla přece neexistují Potvrzuje to přece každá druhá odborná knížka a to už přece něco znamená, když je napsána lidmi s vysokoškolským vzděláním a vysoce nadprůměrným intelektem. A přesně tohle jsem řekla i matce.

"To proto, že jsou to mudlové, a i kdyby to byli nakrásně kouzelníci, nesměli by napsat něco jiného, protože podle jistého výnosu má být kouzelnický svět před obyčejnými lidmi utajen."

"Mudlové?" nakrčila jsem nos.

"Ti, co neumějí čarovat." vysvětlil otec.

"Jak to víš?" vypálila jsem na něj. "Jsi snad...taky kouzelník?"

A táta k mému překvapení přikývl.

"I já jsem navštěvoval Bradavice. Sedm let. Tvá matka byla o tři třídy níž, na škole jsme se spolu nevídali, to až později, když jsem chodil na soukromé hodiny s Brumbálem - to je zdejší profesor. Jednou jsme se s tvoji maminkou srazili na chodbě, padli jsme si do noty, vídali jsme se, ale otěhotněla, musela přerušit studium. Moji rodiče to nesli velice těžce a tak mě vydědili. Byl jsem...mladý, připadal jsem si zrazený a podvedený, proto a nejen proto, těch důvodů bylo víc, jsem se s tvojí mámou rozhodli, že bude lepší, budeme-li žít dál od našeho světa, mezi mudly.´"

Ohromeně jsem na ně zírala.

"Dokaž to." vydechla jsem jen.

"Počkej tady" požádal otec. Zaběhl do domu a zhruba po pěti minutách se vrátil třímaje v ruce jakýsi dřevěný kolík.

"Ehm, ehm..." odkašlal si. "Douho jsem to nedělal, takže jsem nejspíš vyšel ze cvíiku." varoval.

"To nevadí." ujišťovala jsem ho.

"Takže..." namířil kolík na židli, na níž před tím seděl. "Wingardium Leviosa!" mrštně jím švihl a židle se k mému úžasu vznesla do vzduchu.

"A...a...a...."koktala jsem napůl vydšeně, napůl vzrušeně. "Takže já jsem čarodějka? Musím do té školy začít chodit? Zakážete mi to?" chrlila jsem ze sebe.

Matka se na mě konejšivě pousmála, přidřepla si ke mně a pohladila mě po vlasech.

"Nikdo tě do ničeho nenutí. Nikdo ti nezakazuje tam chodit. Vůbec se nebudeme zlobit, ať už tam budeš chtít jít nebo ne."

"A můžu si to rozmyslet?" zeptala jsem se opatrně, ačkoliv jsem už měla jasno. I kdyby to přeci jen byl nějaký žert, a ten kousek s židlí jen trik, věděla jsem, že to chci zkusit. Vždyť kdo by netoužil sám se stát součástí nějakého ohromného světa plného kouzel, neprobádáného světa!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DeNiSkA DeNiSkA | Web | 9. prosince 2008 v 20:27 | Reagovat

Supr blog kukni swe plsky na můj

2 Jack Lafyen Jack Lafyen | 9. prosince 2008 v 20:27 | Reagovat

Ahoj, baví tě trochu Harry Potter, a chceš si to vyskoušet jak on? Jestli ano, tak neváhej a registruj se na naší skvělé škole čar a kouzel! Uvíráme nováčk, užijete si spostu zábavy, pokud se neregnete, tak o hodně příjdete, ale jedno se po vás vyžaduje!, Aktivitost! Oki? Díky že se regnete, pod záhlavkem je registrace a vyber si Registrace studenta, díky, papíkQ

www.bradavicehp.blog.cz

3 Týndule :P Týndule :P | Web | 9. prosince 2008 v 20:29 | Reagovat

AhOJky :)HláSni Prosím o Nejhezčí Blog PA :)

4 weronika-sharon96 weronika-sharon96 | Web | 9. prosince 2008 v 20:31 | Reagovat

Super bloG!

5 hwesa hwesa | Web | 9. prosince 2008 v 21:46 | Reagovat

pekný prológ, píšeš strašne zaujímavo... som zvedavá na pokračovanie :-)

6 Jenn Jenn | Web | 9. prosince 2008 v 22:23 | Reagovat

Tenhle prolog už je mnohem zajímavější než ten předchozí. :) Je dost dlouhý a zatím mi příjde taková zajimavá ta Sonia. Jen zatím netuším o čem to vůbec bude. Nechceš k těm povídkám udělat nějaké malé info? :))

7 Tracy Tracy | Web | 10. prosince 2008 v 15:14 | Reagovat

Psala jsi mi o spřátelko, tak fajn, přidávám si tě, ok?

8 Jasmína Jasmína | 10. prosince 2008 v 17:38 | Reagovat

je to hezký, těším se na pokráčko :)

9 weruška weruška | Web | 10. prosince 2008 v 17:46 | Reagovat

hoj..moc ráda :)

10 Shira Shira | Web | 10. prosince 2008 v 19:40 | Reagovat

pod prologem k So Far je info

11 Neira Neira | Web | 10. prosince 2008 v 20:50 | Reagovat

Jo, vypadá to tu zajímavě. (Tento Blanchin lay jsem taky měla :D) Trochu se tu porozhlídnu...Vlastně pořádně :D

12 Neira Neira | Web | 10. prosince 2008 v 21:07 | Reagovat

Tak jsem si tohle přečetla. Fakt zajímavý, ráda čtu HP FF =) taky jsem chtěla něco psát, ale nakonec jsem to vzdala, neumím psát povídky na pokračování :D

a jinak se těším na další kapitolu, tohle vypadá fakt zajímavě =)

13 Aurélia Aurélia | Web | 10. prosince 2008 v 21:25 | Reagovat

Ahoj! Na ake fotky??? Sorry, asi som zabudla alebo čo. A jasne, že spriatelim, budem len rada ;-)

14 Hope Hope | Web | 10. prosince 2008 v 23:14 | Reagovat

pěkné, velice pěkné ;o)

15 Fiera Fiera | Web | 12. prosince 2008 v 11:17 | Reagovat

Ahojda, máš nádhernej blogís. Povídky vypadají zajímavě, takže až budu mít trošku víc času tak si určitě něco přečtu.

PS: Ráda spřátelím

16 Trili Trili | 12. prosince 2008 v 16:17 | Reagovat

Tak to je super začátek :-) Líbilo se mi to a těším se na kapitoly.

17 Dromedka Dromedka | Web | 13. prosince 2008 v 20:56 | Reagovat

Ty jo... tohle bylo o kusanec lepšíé než ten předtím a že ten byl taky dobrý.... přečetla sem to jedním dechem, bylo to zajímavé, hezky podané a navíc dobrá slovní zásoba... mě se to líbilo, myslím, že sem budu chodit častěji... :)

18 luckily luckily | Web | 14. prosince 2008 v 10:30 | Reagovat

konečně jsem se dostala k tomu, abych se rozhlédla po tvých stránkách.

tenhle prolog je zajímavý, hlavně Sonnia vypadá zajímavě... takže jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama